Molosové
Jejich původ je odvozen od velkého, silného psa Lupus Laniger, jehož pozůstatky byly objeveny v pohoří Tibetu z doby neolitu. Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil do Mezopotámie, Řecka, přes moře do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy. S ohledem na jejich odvahu, statečnost a nebojácnost v boji se Molosové dělili s človekem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.
Anglický mastif
V rámci této velké skupiny Molosů patří Anglický mastif mezi nejstarší psí plemena a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat jako dalšího krotkého psího obra. Na Britské ostrovy se předkové mastifa dostali prostřednictvím Keltů, Féničanů a Anglo-Sasů. V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou anglických psů bránících britské hradby. Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali na zápasy v arénách. Zmínka o tom je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n.l.), který ve svém díle „Kynegetikus" popisuje keltské psy, lámající v aréně býkům vazy. Tito psi i přes svoji velikost a sílu byli velmi dobře ovladatelní a pro tuto jejich vlastnost je nazývali „Mansuetus", což znamená - mírný, krotký - a údajně z tohoto slova vznikl název Mastif. Je to však pouze jedna z verzí, protože je možné, že jméno Mastif má také kořeny někde v keltském prostředí. Zápasy zvířat v arénách se stali oblibou i u britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy. Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu a to honbou na býky. Tyto honby byly všeobecně rozšířeny, protože maso štvaného býka bylo křehčí než maso zvířete, které nebylo k smrti uštváno. V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovy zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy. Tyto krutosti byly definitivně zakázány v roce 1853 anglickým parlamentem. Po tomto zákazu v 19. století popularita mastila ve Velké Británii poklesla. O původním využívání Mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev. K nejslavnějším záznamům bojové minulosti Mastila patří bitva u Agincoure v roce 1415 a také zmínka z roku 1500, kdy anglický král Jindřich VIII. Pomohl Karlu V. v boji proti Franceskovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených Mastifů i s doprovodem. Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb Mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánu v Jižní Americe. V Severní Americe byli Mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace. Koncem 16. století se jejich využití přeorientovalo i na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nastali skutečnými loveckými psy. I když Mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána. Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití Mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických. V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně. Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl. Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámejším Psu Baskervilském od A. C. Doyla. Mastif se díky své náročnosti na výživu nestal „psem mnohých", jak ř íkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení. Čistá plemenitba anglických mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincoure, je zmínka o feně Sira Peersa of Lyme Hall, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hall Mastifu. Mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být i neuvěřitelně rychlý a obratný. Jeho podceňování by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný. Navzdory tomu je povahově svému pánovi velmi oddaný. Inteligence Mastifa je podle tvrzení mnohých anglických chovatelů tak velká, že dopustit se na něm násilí je nedůstojné tvora, jenž sám sebe nazývá „Homo Sapiens" či „Král tvorstva".
